21.07.2023 – Ploučnice – Sportovní klub Duna

Den druhý:

Abychom si trochu zpestřili monotónní výlety a jízdy na kole, napadlo nás proložit šlapání vodáctvím. Jako vhodná a zajímavá lokalita v dosažitelném okolí se nabízela řeka Ploučnice a splutí atraktivní průrvy.
Nápad byl na světě a odhodlání nám nechybělo.
Start byl klasicky po vydatné snídani (vajíčka, pivko). Cesta nás vedla přes Svitavu, skalní tunel, Pekelné doly, Velenice, Jáchymov a Velký Grunerov do Novin pod Ralskem.
Organizačně a teoreticky byl říční výlet připraven skvěle. Objednané lodičky, úschovna kol, následný odvoz vodáků ke startu a po té i zpět ke kolům.
Ze začátku vše šlapalo dle plánu. Přijela dodávka, převlékli jsme se z cyklistického do vodáckého a pán z půjčovny nám vysvětlil pravidla: „Tady se nalodíte, v průrvě pojedete vlevo, protože je málo vody a u mostu na vás zase počkám. A NÉ, že se uděláte, mokré cestující zpět neberu.“
Jak řekl, tak jsme provedli, tedy někteří. Bylo opravdu málo vody, a kdo nejel vlevo, měl problém. Netušili jsme, že máme mezi sebou začátečníky, kteří řeku znají jen ze břehu.
Roztržitý háček Aleš a upovídaný kapitán Jezewec dokázali proměnit pohodovou akci v drama.
Již od rána starostlivá manželka do poslední chvíle telefonicky radila a kladla na srdce: „Alešku, ty brýle si na loď pro jistotu raději neber.“
Klasika. Natěšený Aleš pouštěl dobře míněné rady jedním uchem dovnitř, druhým ven.
Sotva telefon zaklapl a pečlivě ho uložil do nepromokavého obalu, okamžitě na dobře míněnou radu zapomněl a vzorně zaujal své místo v kanoi.
Rychlá kontrola pohmatem dobře nasazených brýlí a s výkřikem Ahóoj se posádka začala sunout kamenným korytem vyschlé Ploučnice.
Prvních 100 metrů proběhlo bez komplikací, průrva byla uzoučká a místy až strašidelná. Všechny tři lodě se blížily ke kritickému místu.
Dvě kanoe s posádkami J.R.+J.R a J.T.+T.T. vstupní práh tůňky zkušeně přehopsaly, samotnou tůňku přepádlovaly a bez problémů projely do cílového místa, kde po 190-ti m u mostu ukončily „dobrodružnou plavbu.“
Kapitán třetí lodě J.W. však zvolil svoje vlastní řešení, vystoupil z lodě a jal se svého háčka přes práh protlačit. Spokojený A.M. pádloval a hlásil kameny. Jezewec chytil oběma rukama borty lodě a za současného odstrkování jednou nohou se snažil nasednout. Jak mohla tato situace dopadnou si všichni dokážeme představit. Taky tak dopadla. Nic netušícího, pohodlně sedícího Aleše, Jezewec zkušeně do tůňky převrhnul. Na překvápka 1:0. Po vylovení všech věcí a vysušení lodě zdárně odrazili od břehu.
Pohodička trvala jen chvíli. Náhlý zoufalý výkřik Aleše „já nemám brýle“ pulzuje v uších Jezewce dodnes. Aleš se bez varování vrhnul do tůňky a opět převrhnul loď. Skóre vyrovnáno. Na překvápka 1:1.
Podle Jezewcovi klasické pábitelské latiny „stovky“ diváků na tribunách tleskaly, smály se, pálily petardy, zpívaly, dělaly mexické vlny a měly radost z cizího neštěstí.
Nakonec vše relativně dobře dopadlo a za pomoci asi pěti skutečně přihlížejících se podařilo i po druhé loď otočit, vylít a opět nasednout. Brýle bohužel nalezeny nebyly a zmáčená posádka již bez nehody konečně doplula do cíle.
Nastala fáze sušení. Jezewec, jak ho pán Bůh stvořil, stál na mostě a krouživými pohyby nad hlavou odstřeďoval vodu z trička a kraťasů. Děvčata z právě projíždějícího autobusu byla nalepená na oknech a nevěřícně kroutila hlavou.
Aby vyhověl dřívějšímu varování, se chlupatý a nahatý Jezewec cpal do svozového auta, doprovázen slovy našeho řidiče „Tak tohle jsem ještě nevezl“.
Zádumčivý Aleš beze slov nasedl auta a podložil se záchrannou vestou, aby ty sedačky nezamočil.
Celý zbytek dne, až do prvního piva ve Sloupu, přemýšlel, jak to zdůvodní Evičce.
Jelikož jsme byli vyhládlí, tak jsme vtrhli do místní hospody a provedli údržbu našich bříšek.
Cesta zpět do základního tábora již probíhal v klidu přes Kamenice, Zákupy, Lasvice, Svojkov a končila klasicky v osvěžovně Dřevěnka, kde jsme se již tradičně odměnili pivkem Dřevák.
Trochu nechtěně a neplánovaně jsme sice cestou navštívili rozhlednu Na Stráži, ale zde se nic výjimečného neudálo.