Opět uplynul rok, doba uzrála a nastal čas pro další tradiční expedici do kraje borových lesů, hlubokých brodů, vrchu Vladaře a příjemných osvěžoven.
Letos byl zvolen termín poněkud netradičně včasný, tak aby nekolidoval s dovolenými účastníků. Přesto proto byla účast slabší, protože termín přece jenom kolidoval s dovolenými některých členů. Takže jsme museli oželet společnost těchto nejmenovaných provinilců: Boris Z. (pochlapil se a medovník zajistil!), Richard B. s juniorem (rodinná dovolená na Korsice), Josef H.(Itálie) a Jezevec (rodinná dovolená v Chorvatsku).
Trasa byla vybrána rychle. Vydali jsme se po stopách loňské úspěšné výpravy. Stejně jako loni, tak i letos jela část pelotonu z K.V. po vlastní ose, my ostatní jsme svěřili svá těla i kola do rukou regionálního přepravce a následně i do rukou českých drah. Když ovšem začal v době odjezdu vlaku po soupravě strojvedoucí a otvíral různé poklopy a kryty do podpalubí, přepínat jakési páčky a intenzivně telefonovat, byla vlastní výprava hned v počátku v ohrožení. Dotyčný strojvedoucí se s čelovkou na hlavě nořil stále hlouběji do motoru, průvodčí krčila rameny, že prý se čeká na technika, který jede z 20 km vzdáleného Bečova (naštěstí autem) a ten to snad opraví. Na naší námitku, že v Bečově máme na přestup 10 minut nás ujistila, že vlak na nás počká. Technik se naštěstí záhy zjevil, prošel do kabiny, kde cosi přepnul a vysvětlil strojvůdci, že s tímto nastavením má dojet do Bečova a za minutu se již vydal zpět do Bečova. Tam jsme se poté rozjeli i my. Naštěstí vlak nenabral větší zpoždění a přestup jsme zvládli. Průvodčí ČD sice remcal, že jsme si měli objednat přepravu kol, ale bylo mu vysvětleno, že jsme s ním jeli i loni a to nebylo možno přepravu objednat dopředu a taky to šlo. Naše vysvětlení bylo akceptováno a v jinak prázdné soupravě jsme vyrazili vstříc Toužimské planině.
Na nádraží v Toužimi nás již očekával předvoj výpravy. A neměl dobré zprávy. V celé Toužimi není otevřena jediná osvěžovna. Po krátké poradě bylo rozhodnuto vyrazit na cestu a odložit konzumaci až do Manětína. Z Manětína po doplnění spotřebovaných kalorií, zavlažení vyprahlých těl a krátkém odpočinku v zámeckém parku pokračovala expedice do Rabštejna nad Střelou. Tentokrát byly vynechány kulturní požitky a členové se podle preferencí rovnoměrně rozdělili do obou zdejších zařízení (kavárna a hospoda).
Po výměně duše na předním kole Jitky T. a překonání řeky Střely mimo uzavřený most, se jednotlivci podle svých sil vydali bojovat s posledním kopcem na trati a s krátkou vzpomínkovou zastávkou u zavřené restaurace na Novém dvoře (jak tady bývalo pěkně) se sprintem vrhli do hlubokých hvozdů k obci Tis, kde tušili další příležitost ke konzumaci oblíbeného zrzavého nápoje plného tak potřebných iontů a minerálů. Poté již jen sjezd z Tisovského vrchu, průjezd Blatnou a příjezd do cíle.
Úklid kol, rychlý přípitek Becherovkou, další přípitek tímtéž (láhev dopita). Část výpravy jde vyplavat pot a odlehčit znaveným tělům do blízkého rybníku, druhá připravuje oheň a stará se o kontrolu teploty piva.
Následuje grilování, konzumace, zpěv (obzvlášť vydařený).
Do slunného sobotního rána většina se vstáváním nespěchala. Nakonec se nás podařilo shromáždit a vypukla snídaně.
Během snídaně část výpravy odjela směrem vlakem směrem na Bečov, odtamtud po obědě po hlavní silnici do Varů.
Zdravé jádro se po snídani stejnou trasou jako loni vrátila v pozdních odpoledních hodinách domů. Co se dělo musí napsat někdo jiný. Ale jak je zvykem – nenapíše.
Hrdinou výpravy je Zdeněk V., který absolvoval navíc ještě několik desítek kilometrů, aby se dostal z domova na start a při návratu zase domů.
Trasy:
Sobota:
Toužim – Blatno
Max elevation: 705 m
Min elevation: 400 m
Total climbing: 1325 m
Total descent: -1520 m
Neděle:
Max elevation: 702 m
Min elevation: 393 m
Total climbing: 2633 m
Total descent: -2614 m
Fotografie:
[photonic type=’google‘ view=’photos‘ album_id=’AJEhFN9xKVwCSXwzPamgKP9VFWlf6copYLfyObL4rlL0GNg1d62nkSdJFjSS5lqsPaDi3Ku0qW3v‘ count=’30‘ more=’Další‘ main_size=’1600′ tile_size=’400′ layout=’random‘]